top of page

REPORTY

Rallye Sudety 2022

očimamami Fídi Péra

Varování: reportáš může obsahovat stopy třezkutého humoru, gramatické chibi a dost určitě Ti nenávratně poškodí mozgový fungce.



Letos jsem to fakt nečekal…

2.1. 2022 se natěšenej registruju na RS netušíc, že se nás tam sejde hodně přes 30 (cye fakt už to nedokážu počítat, někdo přijede jen na palety, něgdo jen jako doprovod, někdo jen na čumendu a někdo jen na závod..) a to i opět s mezinárnodní účastí.

Letos si vod toho dost slibuju, plnej vodhodlání jsem totiž tag měsíc zpátky začal míň žrát, drobet se víc hejbat a dokonce se mi povedlo zhodit ňáký dvě kila. Navíc mám strategii s kratšímamami klikamamami - 117mm. Chápej, naprostá jistota pro lepší čas. Asfaltové části a sjezdy to prostě umožňujou.

Ve čtvrtexe celá rodina balíme a odpoledne vyrážíme na štyry hodiny dlouhou cestu do Teplic nad Metují. Dojíždíme za tmy, chčije jak debil, Ofce fčipu jede, ale svítí upe nahovno, nic nevidím a vjíždím do každý díry, kterých je tu ztopadenáct a nadávám do buzerantů. Chalupu Bišík jsme i přez kumplikace našli a ubytovali se.

Dopoledne jsme šli na Čápa (rozhledna). Hrozně se tomu směju, páč máme ve firmě s kolegou Velkovývodem nastavené jednotky zmrdství - 1 Čáp = zmrd. Cestou jsem unešenej z hmyzáčků na kamenech, kteří vypadají jako isopodi, nicméně jimi nejsou, protože mají jen 3 páry končetin. Fotím si je abych je později mohl dát k identifikaci.

Odpoledne jedeme na náměstíčko připravit s už přítomnými Standou, Majdou a Jankem palety a jiné překážky na budoucí řádění. Asi tak 6 palet padne na trasu pro začátečníky a zbylých 24 stavíme pro Žtěpána, je to zkrátka bourec. Postupně přijíždějí známé i neznámé tváře, seznamujeme se, tlacháme a jezdíme. Po skoro dvou letech konečně poznávám Milana ze Slovenska osobně, je to sympaťák. Přijela i Viola až z Německa, veze s sebou 26” se schlumpfem (převodovkou), zkouším na ní jezdit (na jednokolce, ne na Viole) a dělá mi radost, že mi to jde a že to jede fakt rychle. Zdenál přivezl Huni Rex - Maďarskou jednokolku převodovanou řetězy, jezdí to taky zběsile rychle. Znovu mi dochází, že musím našetřit tak čtvrt milionu abych si koupil všechny jednokolky, které bych chtěl.

Stejně jako den předem jsem se vůbec nevyspal. Holky obsadily větší postel a na mě s Bartem zbylo 1,5 lůžko. Mrská s sebou v noci jak vlkodlak v říji, vždycky když do mě kopnul taxem vylítl a dal si čelo o podkrovní sádrokarton. Navíc je nov, který mi teď vůbec nesedl a každou chvíli se převaluju i bez Bartovo kopanců.
Kolega Velkovývod (já jsem kolega ArciZmrd abys věděl) měl taky dorazit, taky v komplet růžovém drezu i s heštegem #tvojebabamamalejpenis, koulema a taky s debilním čolčím skuletím účesem abychom udělali pořádnou vostudu, nicméně to vzdal kvůli počasí, které ovšem nakonec vyšlo upe na jedničku.
Navlékám si rači i chrániče kolenou, páč minulej tejden jsem na ně při závodě upad. Batoh, pití, nářadí, lepení, pumpičku a vůbec všechny píčoviny mám připravené a můžeme začít. Všichni se hromadí v zadní části skupiny závodníků. Nás teda je fakt hodně, dva roky zpátky to prý jeli dva a dneska nás tu stojí přez třicet.

Start.

Pomalu se celý peloton i unipeloton rozjíždí. Rychlejší uneři se derou dopředu a už je celý závod neuvidím. Po asfaltu si užívám davy fanoušků, kteří fandí. Pod kopec jedu stále ve skupině a docela v pohodovém tempu. Při stoupání si hlídám tep a tempo abych stále šlapal a neutavil se jako loni. Letos se mi povedlo vyjet asi 80% kopce, zbytexem tlačil a strategicky tím odpočíval. Ve vrchní části se bavím s dvojicí běžců, které doprovází pes Björn. Líbí se mi to a přemýšlím, že příští rok semnou poběží Žofka, kterou míjím u chalup na kopci. Přišli mi tam fandit, Žofka štěká jak šílená div neutrhne stromek za kterej je přivázaná. Tady musím říct, že má u mě s jednokolkou naběháno přez 1500km, pořád jí to baví a hrozně jí rajcuje když vidí jedoucího kolkaře. Zkrátka nejlepší fanoušek.
Dojíždím Zdenála, chvilku spolu jedeme a klábosíme, pak přichází lehký kopec dolů a ikdyž jsem zhubnul celý dvě kila, taxem pořád dost tlustej na to aby mi to z kopce jelo rychle.


Říkám si jak hrozně jsem letos dobrej, že jsem se loni vodvařil fkopci a musel to nahoře notnou chvíli rozdejchat a občerstvit se, jaxem se letos ani nenechal vyhecovat davem a jedu si pořád svoje tempo. Taky si říkám, že bych to mohl dát pod 3 hodiny.


Dojíždím Majora, taky spolu jedeme docela kus a tlacháme. Standartně si všechno dokumentuje na telefon. Pak přichází část o které si myslím, že krátké kliky zde budou největší výhoda, asfalt dolů snad kilometr. Pouštím to tlustoprdenským sprintem rychlostí kolem 25km/h. Nic naplat, Major mě do dalšího kopečka zase dohnal. Pomalu dojíždím i Marcela, to je fakt neuvěřitelný, že to jede na té své 20” a v tak brutálním tempu. Taky je k neuvěření, že ho dojíždím až skoro v polovině trasy. Následujou rovinky a asfalt, jedu tempo, piju už vychytanou metodou - dýchám nosem a polykám malé doušky. Mám vyzkoušené, že když piju do kopce tak to vdechnu. Piju gel, takový jaxe dával vloni, to abych zase nepřibral viď.


Na šotolině dojíždím Olega, zrovna přesně tam kde jsem minulej rok dojel Mariána - ten má letos výbornou konvici, takže ho ani nezahlídnu celej závod. Tlacháme, tlačíme a před námi tlačí Petr Kořínek. Říkám si jak ho tady nandam a že není možný, že jede tak rychle. Načež Kořen nasedá do kopce a mizí za zatáčkou. Když to jde tak nasedám taky, ujíždím Olegovi, ale Petra se mi dohnat nedaří snad dalších 5 kilometrů. Před občerstvovačkou ho dotahuju, HA! Upe mám radost a z plných plic se nahlas směju jaxem ho konečně dohnal.
U občerstvení ale Kořen nezastavuje a jede dál. Na to chčiju, chci si drobet vydechnout. Zastavuju teda a žádám o půl banánu, celej nechci abych nebyl moc tlustey. Posádku tvoří převážně něžné pohlaví taxe pouštím do hovoru. Chválí moje růžové doplňky, chlubím se co mám všechno růžový, načež dámy vyzvídají jestli mám růžové i trenky, tak jim ukazuju, že žádné nemám, že mám jen trapně černé cykloplenky. Nabízejí mi růžový joňťák, nádhera. Dál jim dělám jednokolkovou osvětu o velikostech, druzích, pláštích, převodovkách, cvrčkách a tak všeobecně.
Vyrážím a v dálce na kopci ještě vidím mihnout se Kořena, překvapivě vyšlápnu první část kopce až po louži a utvrzuju se v tom jak je přítomnej Fíďa vo hrozně lepší než minulej.
Časově mi to pořád vychází, že by se to dalo dát pod 3 hodiny. Nijak zvlášť mi neumíraj nohy ani plíce.


Kopec, louka, les, šutry, kořeny a tak nějak.
Pak je tady část, kterou si z loňska moc dobře pamatuju, jede se po asfaltu docela kus skrz chalupy. Minulej rok mi tady dost tuhly nohy a už jsem nemoh, navíc z čistého nebe přilít nějakej bodavej buzerant, přistál mi přímo do držky div jsem ho nevdech a pích mě do pysku. Načež jsem si hystericky začal dávat facky přez celey xicht abych onoho xindla zneškodnil, páč se držel a chtěl mě ještě víc vopíchat do huby. Nicméně jsem nezjistil co to bylo, taxem díky mým špatným reakcím na hmyzí bodnutí začal upadat do deprese, že umřu na trati na včelí/vosí/sršní jed. Rozprouděná kref, unavený tělo, natékající držka, srdce pumpující jedy do žil, je to jasný, nebudu moct dejchat a skapu na RS s jednokolkou v ruce, protože tyvole zase další kopec co nevyjedu. Spoiler: nakonec jsem dojel a přežil.
Moc dobře si ten úsek pamatuju!


Asfaltovej kopec skoro celej vyjedu, HA!, minulej Fíďo jsem prostě lepší než ty a navíc mě tady nic nevopíchalo.
Začíná lesní část, jedusi sám se sebou. Začíná nejdebilnější část trati, na krátkých klikách to de fakt ještě víc napiču a po 4 pádech to vzdávám a až k potoku tlačím. Před sebou potkávám ještě matku zesinem. Syn, asi jedenáctiletej, v záchvatu pláče a zlosti tlačí kolo a každou chvilku pod něj spadne a nadává ještě víc. Uklidňuju ho pár vlídnými slovy, že je frajer, když to dal až sem, že už to dojede, páč to do cíle není moc daleko, přičemž se plácám po ramenou jaxem obrofsky ušlechtilej charakter.


Dál skrz les stejně většinu tlačím a už je mi jasný, že pod 3 hodiny nemám šanci. Tag aspoň abych měl vo pár minut lepší čas než lóni.
Drop ze silnice radši slezu a zbytek už jedu. Těsně před parkem se musí z chodníku přes silnici, akorát za chodníkem je velká díra, čumím na ní a říkám si jak to přelítnu. Letěl jsem, jako superman, ale ze sedla, prtže mi nevyšly nohy. Příhledící pořadatelé jen valí voči, tak je uklidňuju, že to bylo schválně.
V parku, když už jsem vyžvejknutej jak bambule mám ještě kličkovat po drnech? Co mi zbejvá, kličkuju.
V cíli už jsou skoro všichni jednokolkaři a fandí mi, někdo křičí ať zaspurtuju bo jaxe to říká. Tak ještě jednou pln euforie roztočím nohy a hotovo.
Dostávám růžovou fantu, to je nejlepčí vodměna, růžová. Ještě pózuju fotícím, kterak si šimrám natištěné vajce pod krkem lízajíc růžovou fantu.

…letos jsem to fakt nečekal.

Loni jsem přijel úplně vyřízenej, letos zase tolik ne, taxi slibuju zrychlení oproti loňsku. Únava na mě dopadá až večer, pak v neděli a pak i v pondělí, nakonec se ukazuje, že mě to zmohlo mnohem víc než loni.
Koukám na výsledky a porovnávám je.
No tyvole! Minulej Fíďa buzerant! Byl o 3 minuty rychlejší.
Seru na trénování, seru na hubnutí, seru na krátký kliky, seru na výsledky, du se nažrat.

Zpětně přemítám kde a co mohlo být jinak, nevim.
Možná kombinace bláta a krátkých klik. Čék by to musel jet třeba dvacetkrát do roka aby mohl zpětně přesně hodnotit kde jak je co rychlejší a efektivnější. A takovej špekulant moc nejsem.

Blahopřeju vítězom, přeju jim jejich formu a konvici a až vyrostu, chci být jako oni.

Celkově jsem si to opět užil, byla to sranda závodit proti minulému Fíďovi. Ikdyž nemám rád pomyslné poměřování piňďourů s ostatními, tak i přesto je zábavné vidět se s jinými jezdci na trati a závodit.
Nejlepší na tom všem je, že se nás sešlo tak veliké množství, pozdravili jsme se, potlachali, vyměnili zkušenosti a zase o něco více přiblížili široké veřejnosti tento pro někoho okrajový avšak pro nás naprosto srdcový sport.

Na RS se uvidíme zase za rok a třeba bude budoucí Fíďa úspěšnější.



Takže zdarec palec, potkáme se na příští akci.


 

ruzovej.jpg

Reportáž Pohľadom víťaza Milana


Dovoľte teda aj môj pohľad.
V prvom rade som sa veľmi tešil, že sa stretneme v takom hojnom počte. Radostné pocity tesne pred mojim príchodom boli trochu naštrbené predpoveďou počasia, ale ani nie tak tou, kedy sme mali byť na trati, ale skôr počas cestovania. Našťastie nám počasie vyšlo krásne. Nezmokol som ani raz. Dokonca aj po príchode do Košíc lialo, ale asi na 30 minút prestalo, čo som využil na presun domov. Tento rok som naozaj nedúfal, že sa mi podarí umiestniť na prvých priečkach. Tento pocit som mal aj po štarte až po lúku za prvým asfaltovým stúpaním. Potom to vyzeralo nádejne, ale stačilo zaváhanie, chyba alebo pád a všetko mohlo byť inak. Nevýhodou prvého jazdca je to, že si nevie určiť rýchlosť, lebo nevie kto ho ako rýchlo dobehne. Z môjho pohľadu je lepšie sa na niekoho doťahovať ako byť vpredu. Počas trate som si v hlave stále opakoval, že nie som na výlete a musím udržiavať vyššie tempo, keď chcem udržať pozíciu. Ale motivácia sa strácala, keď som za sebou nikoho z vás nevidel. Bol to boj v mojej hlave. Celý čas som nešiel naplno, nie som taký typ. Čo sa týka trate, kopce mi nerobia problém a povrch nebol skoro vôbec technicky náročný, teda keď nerátam tú druhú lesnú časť, ktorú som polovicu išiel pešo a niekoľko metrov v tom prvom lesnej časti, ale tá sa dala pekne zjazdiť. Veľa som počas sezóny na unicykli nenajazdil. Manželka má dlhú pracovnú dobu, víkendy som sa snažil tráviť s rodinou, práca si tiež vyžaduje čas, tak zopár výletov som si na 29ke urobil, ale išlo fakt o výlety. Žiadny tréning. Prostredie, kde bývam, je kopcovité. Tomu prikladám veľkú zásluhu, že mi kopce, ani tie dlhé nerobia problém. Ale, samozrejme, nie v takom šialenom tempe, ktoré nasadil Honza, Petr, Marek a ostatní na pretekoch...
Dúfam, že som nikoho nenasral, že som vyhral :) a že sa o rok opäť stretneme. Ste super. Som rád, že som vás spoznal osobne.

Kořínkova reportáž


1. Start

Útočím na čas pod 4 hodiny. Oproti loňsku startuji na první pokus. Otočku za pravou rukou zvládám OK a psa Björna jsem nepřejel. Verbální podpora publika a jejich potlesk ve mě vyvolává euforii. Je mi do zpěvu. Vzpomenu si na "It's a long way to Tipperary". Tento vojenský pochod svým rytmem zapadá do kadence mého šlapání. 

2. Rovinka Teplicemi

Stále si zpívám a červ v hlavě nechce zmizet.

U pošty vyplazuji jazyk a začínám z hluboka tahat vzduch do plic.

3. Stoupání na Bischofstein

Zahajuji stoupání a snažím se šetřit stehna. Hlídám si sílu záběru, do kopce nechci zrychlovat. S mojí zvolenou frekvencí jsem rychlostně vyrovnán s jednou z běžkyň. Mírně zpomaluji a držím se jí za zády abych jí nesípal přímo do ucha. Ještě netuším jak svojí přítomností ovlivní můj průběh závodu.

Předjíždím Fíďu. Hlásí, že jsem potají trénoval. Odpovídám, že ano, ale také rozporuji a dodávám, že nikoliv tajně, ale veřejně.

Na nejdelší přímé části stoupání před pravou zatáčkou padám. To se mi během tréninku nestávalo. Asi jsem se málo rozcvičil.

V poslední serpentině padám podruhé. Nějaký cyklista se mně ironicky ptá, kolikrát ho hodlám ještě předjíždět.

Dorazil jsem nahoru. Na odbočce jsem v tréninku vždy opřel kolku o lavičku a pil jsem. Pití dnes na tomto mém soukromém check-pointu vynechávám, nohy po stoupání fungují a tak začínám závodit.

4. K Čápovi

Vidím Marcela, Olega, Mariana. To mne motivuje.

Pod Čápem ve stoupání zastavuji a poprvé piju.

Rozjíždím to do stoupání a voda mě tlačí v žaludku. Na louce nepříjemný pocit mizí a předjíždím Marcela. Dávám mu knížecí radu, ať si pořídí brzdu.

5. Lyščí sedlo

Sjezd jsem dal bez pádu. Na asfaltu se sklidňuji. Začíná asfaltová cesta lesem. Prvotní prudké stoupání se mi podařilo v tréninku jednou vyjet. Daří se mi to i pro tentokrát. Vidím před sebou Olega a běžkyni v růžovém dresu. Do kopce se jí pomalu stahuji. Z kopce holka natáhla krok a nedaří se mi k ní přibližovat.

Konec asfaltu. Lesní dřevařská cesta je více méně bez bahna. Loužím se mi daří vyhýbat.

U první rýny přes cestu seskakuji a tlačím. V chůzi mě napadá, že po mé levé ruce, někde ve stráni, je pramen Metuje a mám tak asociaci na žízeň.

Slyším zezadu Mariana. Otočím se a žádá mě o selfie. Fotíme se. 

Za čtvrtou rýnou naskakuji a drtím to podél lesa do kopce. Ujíždím Marianovi. Na konci stoupání dorážím Olega.

6. Kořenovka

Vjíždím na lesní pěšinu jako první z aktuálně vzniklé trojice. Kolku přes kořeny ve sjezdu vedu. Marian a Oleg jdou předemě. Něco jedu, težší úseky lesem jdu pěšky.  K chalupám v Adršpachu dojíždíme s Olegem společně. Marian, se svým cyklokrosařským stylem, nám dal asi 200 metrů a vidím ho v závodě naposledy.

Tuším před sebou někde blonďatou běžkyni s copy a navrhuji Olegovi ji dohnat. Říkám to trochu lidověji. Oleg tuto lehce mysoginní poznámku akceptuje.

7. Do Horního Adršpachu

Silnice mírně stoupá. Oleg jede předemnou a nikoho nevidíme. Náhle mi Olegovo tempo nevyhovuje. Snažím se ho povzbudit písní Tipperary a jdu před něj. Neotáčím se a šlapu.

8. Krávy

Dojel jsem ke kravám. Nahoře vidím běžkyni a nějaké cyklisty. Zde byl v plánu oběd. Seskakuji. Rohlíky s tatrankami nechávám v batohu a soukám do hlavy pouze banán za zrychlené chůze do kopce. Na rovinaté části zapíjím banán, naskakuji a po 20-ti metrech padám do louže. Otáčím se. Deset metrů za mnou Oleg v družném hovoru s Fíďou.

9. Na Libnou

S Fíďou v zádech šlapu šotolinovým úvozem táhlé stoupání nahoru k Libné. Nohy drží, kyselina mléčná zatím nikde. Úspěšně dosahuji odbočky na louku. Dál jsem to zatím nikdy nezvládl. Po předchozích průjezdech několika stovek cyklistů je cesta vzhůru jako mlat. Vyjel jsem to bez pádu. Poplácám se virtuálně po rameni a pokračuji s dobrým pocitem.

10. Do Zdoňova

Nikdo předemnou, nikdo zamnou. Dokonce ani ovčácký pes dnes neštěká. Na sjezdu se snažím brzdit minimálně. Po úspěšném brodění kalužemi spatřím před Zdoňovem běžkyni. Zvyšuji úsilí. Ovšem na rozježděném blátivém úseku okamžitě padám. Kdo chce víc, nemá nic.

11. K Bukové hoře

Míjím občerstvení. Loni bych to vřele ocenil. Letos opovrhuji, jsem na 100% v závodu a jdu před běžkyni. Ego je spokojeno. Odhaduji, že holka musí držet rychlost tak kolem 50-ti minut na 10 km. Klobouk dolů v tomhle profilu. Kdysi jsem si dával běh 10 km, ale pod 42 minut jsem se nedostal a to ještě na trase v Polabské nížině.

Stoupám stejně jako v tréninku. Jednou zaváhám, ale ihned naskakuji.

Od velké louže ke dvou břízám tlačím kolku, piju, do hlavy tlačím druhý banán. Holka si bere zpátky pozici předemnou. Ego utrpělo. Vzpomněl jsem si na vyprávění Petra Ejema a jeho motivaci s italkou. U bříz otáčím hlavu přes rameno a spatřím v dáli blížit se (plížit se?) "růžový přelud", naskakuji a s nejvyšším nasazením se vydávám stíhat běžkyni. To se mi daří na sjezdu do Horních Teplic, hlavně nespadnout, to by byl trapas, ...a definitivně ji nechávám za sebou.

12. Kolem Lysého vrchu.

Do stoupání za Horními Teplicemi už cítím unavené nohy.

Kořenovku a kamenitou cestu vedu. Přemýšlím o času. Naplánováno jsem to měl na cca 3:40.

Prokleji pořadatele za tento úsek. Už pokolikáté.

Louku kolem hotelu Metuje prolítnu a seběhnu ke koupališti. Pořád myslím na čas.

13. Cíl

Promotám se Qeyron bílými páskami a je tu cílová rovina. Konečně.  Na parkovišti se ptám Saši kolik je hodin. 12:13 vidím na jeho ciferníku.

Počítám finální čas. Zlepšení o více jak hodinu oproti loňsku. Sednu na palety a staré dobré endorfiny jsou vyplaveny. Cítím se spokojeně. Odměna za námahu vyplacena.

Report by Jirka Vosa


Chtěli jste to, máte to. Je to můj první report v životě, tak doufám, že to nebude úplná nuda. Na Sudety jsem se moc těšil a vzhledem k náročnosti jsem ke startu na těchto závodech přistupoval s velkým respektem a snažil jsem se připravit co nejlíp to půjde.

 

Společně s ostatními jednokolkaři jsme startovali až za všemi cyklisty, tak chvíli trvalo, než jsme vyrazili do závodu. Dočkali jsme se a nasedám na kolku a vyrážíme. Projížděli jsme Teplicemi a přede mnou je první velké stoupání. Říkám si, že to musím jet rozumně, závod je dlouhý a síly musím šetřit. Ve stoupání se mi najednou roztočili nohy a já jel hodně svižně nahoru. Jsem dost překvapený, jak to cyklisté jedou pomalu a místy se mi dost pletou, ale bylo mi jasné, že musím zpomalit. Ale nohy se furt točily a točily a nešly zastavit. Až zhruba v poslední třetině kopce padám vyčerpáním a říkám si, že jsem to pěkně p….l. Kousek jdu pěšky, ostatní mě předjíždějí, zkouším nasedat a kousek jedu a zase padám a zase se to opakuje. Na třetí pokus jsem nahoře, kde seděl Dan s Mikulášem. Přemýšlel jsem, že na chvilku zastavím, naberu síly a pojedu dál. Ale pak jsem si řekl, že jedu závod, tak přeci nebudu zastavovat. Vjel jsem na rozbitou lesní cestu a dělalo mi dost problém se na kolce udržet. Za chvilku najíždím na kámen, padám dopředu. Za mnou jedoucí Plech se mě sportovně ptá, jestli jsem „celej“. Odpovídám, že jo, i když jsem se dost pomlátil. Chrániče kolen se mi sesunuly, tak jsem si pěkně rozbil kolena, což dost pálilo. Kousek jdu pěšky. Dojel mě Fanda a Oleg. Nasedám, jedu za nimi a cesta jde konečně dolů. Snažím se z kopce jet rozumem a nabrat síly, ale jejich tempo mi přišlo až moc pomalé, tak jsem je předjel. Čekal jsem, že se za mě pověsí a já je potáhnu, ale za chvíli se ohlížím a nikde nikdo a já jel sám. Říkal jsem si, že když si udržím svoji pozici, tak v cíli budu spokojený. Najednou jsem začal dojíždět Honzu K. st. a v asfaltovém úseku v lese jsem ho předjel. A já se konečně začal cítit dobře, až na pálení kolen. Litoval jsem zkaženého začátku a věděl jsem, že ztrátu, kterou jsem nabral, tak už není v mých silách dohnat. Když jsem vjel do technického lesního úseku, hned mi to podklouzlo a já si uvědomil, že poslední trénink byl na asfaltu a já si přehustil gumu. Tak jsem vzdal všechny pokusy o jízdu a dolů šel pěšky. To mě stálo náskok před Honzou, ale jel dolů fakt pěkně. Blížil se rovinatý úsek v Adršpachu a já začal taktizovat a pověsil se za něj. Měl jsem s sebou energetickou tyčinku a gel. Dám ruku do kapsy a zjišťuji, že při pádu mi gel vytekl a já měl od něj celou ruku. No nic, dávám rukavici do kapsy a dávám si tyčinku. Najednou vidím fotografky (Moniku a moje dcery), tyčinku maskuji a trošku lituji mojí jízdy v háku. V Adršpachu se mi jede na přehuštěné pneumatice a v háku super. Když jsem odbočil na polní cestu, zahlídnul jsem Pavla, ale do kopce mi zase ujel. Já i Honza jsme ve stoupání několikrát spadli, ale ve sjezdu jsem mu trochu ujel. Kopec u štěkajícího psa se snažím co nejvýše vyjet, ale na vrchol jdu pěšky. Nasedám a jedu dolů s jedním zbytečným pádem do Zdoňova, kde na občerstvovačce doháním Pavla. Rychle si opláchnu sladkou ruku, napiji se, sním půl banánu a s Pavlem vyrážíme. Brzy mi do nepříjemného kopce ujíždí. Velkou louži se snažím objet zprava, ale brzy vyhodnocuji, že lepší, než riskovat vykoupáni a velké zdržení, je jít zbytek stoupání pěšky. Kousek pod vrcholem se otáčím a vidím, že Honza utopil v louži jednokolku a že mě začíná dohánět Fanda. Trochu znejistím u odbočky do Horních Teplic, jestli jsem nepřejel. Ale vše bylo dobře označeno a já jel svižně dolů. Odbočuji na Borek a nad sebou vidím dva kolkaře (nepoznal jsem kdo to je). Přemýšlel jsem, že zaberu a zkusím je dohnat, ale únava už byla velká. Tak jsem se jen na stejném místě podíval pod sebe a nikoho jsem neviděl, což mi dodalo klid. V lesním úseku jsem pečlivě sledoval značky, abych správně odbočil, ale vše bylo označeno perfektně. Technickou pasáž v lese jsem šel pěšky a když už jsem na chvíli nasedl, tak mě to spíš zdrželo, protože únava ta už byla fakt hodně velká. V Teplicích mě překvapil dost nepřehledný slalom po parku. Když jsem se konečně vymotal, slyším komentátora trošku zkomoleně vyslovovat moje jméno. Přihlížející mě povzbuzují a já sbírám poslední zbytky sil na projetí cílové rovinky a je konec. Výsledkem je 15. místo v kategorii, 14. mezi jednokolkaři s časem 03:00:40:2

 

Kdo vydržel číst až sem, tak ho obdivuji, ale ještě to není úplný konec!

 

V pondělí kolem poledne se mi udělalo lehce nevolno (nebudu specifikovat). No a večer už jsem to měl potvrzené. Cestou mi pomáhal kamarád Covid.

Pohledem Petra Ejema  ( 3. místo )


Tak i já se dostávám k reportu z RS. V pátek přijíždíme na naše ubytování ve stejný čas jako v loni ale již po obědě, tak že odpadá třičtvrtě hodinové čekání na guláš a můžeme hned vyrážet na obhlídku trati. Část naší výpravy volí kratší prohlídku kolem skal. Já s druhou skupinou jedem po trati RS kterou plánujeme celou projet. Někde na vrcholu kopce před stoupáním na rozbočení trati lehce padám na pravé koleno ve kterém mě začne proklatě bodat, snažím se jet dál ale nedokážu sjet ani už celý kopec dolů a na křižovatku na kopci jdu pěšky. Na vrcholu kopce nasedám a opatrně jedu až na úsek který byl na to přelézání. Chůze je ještě horší než jízda a tam přecházíme silnici a do Teplic jedeme po stezce kde se všichni setkáváme.
Když mluvím s Mílou tak říká že letos nemá vůbec jasno kdo pojede na bednu. Já jsem v tu chvíli očekával že budu rád když s ním tím kolenem trať projedu celou. Adepty na bednu jsem měl. Milan je vždycky rychlý a bude i teď. Malý Honza je do kopce rychlejší než loni a díky T baru bude i na rychlých úsecích rychlejší. Tomáš byl pro mne další nejrychlejší. Marek může zajet hodně rychlý závod a v kopci jsem očekával nástup od Saši.
Za tmy jedeme na kopec kde bydlíme, koleno drží a výkon mu nevadí pokud nemusím manévrovat, dorazíme těsně před deštěm kromě Pavla který si trochu deště užil. 
Ráno vyrážíme na start v protisměru trati dolů. Koleno se hodně zlepšilo, takže pokud na něj nebudu padat tak to snad půjde.
Startuju někde z naší skupinky jednokolek a vyrážím jako vždy ve vysokých otáčkách abych nabral náskok před Markem který mě bude v kopci předjíždět. Markovi začíná chrastit číslo ve výpletu, nic hrozného ale na klidu to nepřidá. 
Už jedu do kopce a očekávám kdo mě začne předjíždět a už je to tu je to vláček jednokolek který vede Honza za ním Milan, Tomáš a myslím Marek, kličkují mezi cyklistama a odjíždějí mě.
Takové tempo nedávám a ani se nesnažím zachytit. Někde v půlce kopce najednou jedu s Ondřejem a taháme se mezi sebou, v poslední serpentině nastupuje a já se sklidnuji. Když dojíždím na úsek kde se kopec rovná a plánuju zrychlovat Ondřej sesedá a ujíždím mu. Očekávám někoho dalšího třeba Sašu který na Uniconu jel kopce skvěle. Ale tenhle kopec je o necelých 800m nižší než v Grenoblu a Saša už to nestihne. Na konci asfaltu mě žene skupina diváků mezi nimiž byl režisér Hrdého Budžese se kterým jsem tam potkal když jsme sjížděli na start ( letos na podzim Hrdý Butžes oslaví 20 let od prvního uvedení ). Ještě na polní cestě mezi chatama doháním Marka a hned dvakrát padám on mne ješte předjede a já mu odjíždím až s kopce. Dál jedu sám a snažím se jet v klidu bez pádů. Stoupání na terénní sjezd vyjíždím technický čistě a je to jeden ze segmentů kde jsem rychlejší než loni. Hned po odbočení na sjezd padám, sklidnim se a pokračuji a dolů kde na posledních kořenech seskakuji. Pokračuji kolem Adršpachu a jedu zase sám. V dalším stoupání předjíždím dvě holky a chystám se na malého kluka, vyjíždím že stopy a padám. Než stihnu nasednout tak obě holky kolem mě projedou. Vše znova již úspěšně ale co to stálo sil. Dojíždím k prudkému stoupání které plánovaně vycházím otáčím se a očekávám v zádech Marka ale je tam Ondřej  tak musím přidat. Přijíždím na občerstvení a beru banán, vodu a stoupám dál do kopce. V dálce vidím Tomáše a doháním ho. 
Zjišťuji že jede na cvrčkovi a trápí se. Přijíždím k velké louži a projíždím, po nočním dešti je o něco hlubší než jsem čekal a bahenní vodu nabíram do kotouče který ještě nějakou dobu chrastí než se to vybrzdí. Jedu s Tomášem a ten cvrčekuje i na úsecích kde by mě to ani nenapadlo. Na rozcestí už jedu sám. Přijíždím na pěší úsek a vzpomínám na koleno kterému chůze vůbec nevyhovuje. Na sjezdu přes kamení v lese stihnu ještě jeden pád na levé koleno kterému to vůbec nevadí a hurá do cíle. 
Závěrečná klikanice a cíl kde se první potkávám s Honzou a ten mě hlásí že jsem třetí on druhý a Milan vyhrál.
Jsem rád že jsem dojel a vzhledem k situaci z předešlého dne i nečekaně dobře.
Počasí také vyšlo, všichni se po nějaké době sešli nabrali elán a inspiraci pro další jednokolkováni.😁

Jan Kořenský junior ( 2. místo )

Můj report 😉: Přiznám se, že jsem chtěl letos vyhrát. Jelikož jsem nevěděl jak je na tom Milan, tak jsem byl trochu ve stresu. Měl jsem vymyšlenou taktiku ujet v prvním kopci, vydržet až do cíle a vyhrát. Zdá se to jednoduché,ale hůř se to dělá. V tom prvním kopci se mě udržel akorát Milan, Tomáš si na vrcholu podhušťoval kolku a tím hodně ztratil. Myslel jsem si, že ve sjezdu ujedu i Milanovi, ale opak byl pravdou, on ujel mě. Přibližně o 200 metrů. A takhle jsem ho před sebou viděl až k občerstvovačce. Pak začal zvyšovat svůj náskok a já ještě ke všemu spadl do louže. Celý zbytek závodu jsem věděl, že jedu druhý a že nesmím udělat chybu, protože zlato bylo ještě stále ve hře, nebo jsem si to aspoň myslel. Po kopci za občerstvovačkou logicky následoval sjezd a tam se šance na výhru ztratila v nekonečnu. Ale pořád jsem dřel, protože jsem nevěděl jak daleko je za mnou někdo třetí. Do posledního kopce jsem předjel jednoho bikera a ten mi dost fandil, to mě nakoplo. Chodivou pasáž jsem proběhl myslím celkem rychle, jsem zvyklý běhat z cyklokrosu, už jen chybělo hodit kolku na rameno. Když jsem uviděl park s motanicí, byl jsem štěstím bez sebe, že už se blíží cíl. Nakonec jsem byl  rád za druhé místo. V cíli jsem chvíli čekal a když jsem uviděl, že se jako třetí vynořil Petr Ejem, byl jsem rád, že obhájil třetí pozici z loňska. Na příští rok se budu muset více připravit, letos jsem najezdil jen 500 km a to spíše po asfaltu, takže technika mi dělala problém. Všichni jste jeli super,ale cením Tomášův výkon na freewheelu.

Jan Kořenský senior 

Nejsem teda žádnej spisovatel, ale pokusím se taky o sdělení mých pocitů z letošního Rally Sudety:
Od začátku roku sleduju na skupině, jak přibývá přihlášených jednokolkaru na letošní závod. Je to super, že je tolik bláznů, který se to toho chtějí pustit. S mladým jsme si během roku říkali, jak budeme od jara trénovat techniku, abychom tolik neztraceli na 100% unery.... Samozřejmě čas letěl a nenajezdili jsme ani polovinu toho, co loni. Alespoň jsme si dali dva přípravné závody na jihu Čech. Pro mladýho nejsem bohužel rocnocenny soupeř, takže mi udělali radost Petr Ejem, Pavel Šimek, Tomáš a pak i Tomáš, Honza a Fíďa, že na tyto závody dorazili také. Na Sudety jsem jel s jinými ambicemi než junior. Zatímco on chce vyhrát, já na pořadí prdím a chci zajet jen lepší čas než loni. Mám kratší kliky (125mm) a nafoukl jsem místo 1 atmosféry na 1,5, tak to musí klapnout.... Po startu po rovině se snažím jet tempo, hlavně, abych sebou neplesknul. Prohnal se kolem mě i Fíďa s tím, že jak zhubnul, tak úplně letí. Kopec jedu v tempičku, abych to byl schopnej urvat na těch kratších klikach. Trochu mě překvapilo, že jsem musel předjíždět i hodně bikerů. Asi ve 2/3 kopce jsem si škrtnul s bikerem a musel seskocit. Kousek tlacim a na mírnějším sklonu nastupuju a jedu dál. Podařilo se mi přejet i balvany u Čápa a spadl jsem až kousek za nimi. Neumím nasedat do kopce, takže na vrchol jdu pěšky. Louka nahoře byla v pohodě, dýchání na pohodu, tak si říkám, že bych to mohl roztočit... Samozřejmě jen tolik, kolik mi dovolí hlava. Na dlouhém klesání po asfaltu se přes mě přehnal Jirka Vosa. Jeho točky jsem neakceptoval, jsem už starej a podelanej. Kopec nahoru po asfaltu ale vyjizdim celkem v klidu, tak snad jsem moc neztratil. První technický sjezd mě překvapil příjemně. Sice jsem na začátku hned spadl, ale pak nasednul a zbytek už jsem dojel. Tím jsem se zase dostal před Jirku V. Od té chvíle mi docela dlouho dýchal na záda a já si jen pořád opakoval, abych zbytečně nepadal. To se úplně nedařilo, takže se po nějaké době zase dostal přede mě a dokonce se mi úplně ztratil z dohledu. Kousek před občerstvením jsem sebou plesknul do krásného blátíčka a projel kolem mě i Franta S. Povzbudil mě, abych nasedl a jel s ním. Nasednuti asi na třetí pokus, takže Fanda je pryč. Fyzicky jsem ale celkem v pohodě, tak na občerstvení vezmu jen pití za jízdy a jedu dál. V kopci jsem jel tempo, takže jsem se dostal před Frantu a dokonce vidím i Jirku Vosu. Jenže mezi mnou a Jirkou je obří jezero přes celou cestu. Hodnotím situaci tak, že když to nejde objet, tak to zkusím středem a snad to nebude hluboké.... omyl, vykoupal jsem se komplet uprostřed jezera. Zbytek kopce jdu pěšky, takže Fanda už je zase přede mnou. Ještě několikrát se na pěších úsecích s Fandou potkáme, pokecáme a těšíme se do cíle. Poslední kopec po asfaltu jsem, stejně jako loni nevyjel a nenašel místo k nasednuti, takže zase ťapu pěšky. Finální terénní pasáž v lese už jsem proběhl bez uvažování o nasednutí. Díru před přejezdem do parku jsem vyřešil oprenim o sloup. Ovšem první zatáčka v parku a zase zbytečně pád. Nasedám a za sebou už vidím blížícího se Mariana. Teď už nesmím spadnout nebo mě ještě trhne... Nakonec se podařilo a udržel jsem ho těsně za sebou až do cíle. Spokojenost částečná, užil jsem si to parádně, nebyl jsem ani tak zmordovanej jako loni, ale čas 3:03 byl na minutu stejný jako loni.... Takže kratší kliky, větší tlak a zlepšení nulové 😂. Nedá se nic dělat, musíme jet příští rok zase. Jsem zvědavý, kolik nás tam bude. Třeba už bude kategorie 33km jen pro jednokolky 😂😄🖐️

Ondřej Blahovec

Tak se přidávám také. 
Stával jsem ve 3:30, abych se po čtyřech hodinách všelijakých silničářských kejklí dostal na místo závodů😂 Nalil jsem do sebe před startem redbull, abych se zmobilizoval. Start byl zážitek a krátce po startu mi Pavel řekl, když jsem ho míjel, trochu ti v tom křupe a ono opravdu začalo křupat v ložisku. Říkal jsem si... snad to dokřupu do cíle.  Po vyšlapání poslední serpentýny jsem zjistil, že redbull před startem nebyl nejlepší nápad a musel jsem závěrečné stoupání vyšlapat pěšky.
Dlouho jsem hledal tempo. Podařilo se až na silnici z Ádru do Horního Adršpachu a začal jsem dohánět Petra. Na cestě okolo krav jsem se pořád motal u dvou cyklistek, které měly děti, ale jely takovou rychlostí, že jsem musel jít pěšky za nima. Těsně před Zdoňovem se mi povolila šlapka, tak jsem jí v poloběhu utáhl a pokračoval dál do občerstvovačky. Před závodem jsem si řekl, že jí projedu a zastavovat nebudu... haha, bohužel zastavil jsem a využil zdejší pohostinnost. Po odjezdu jsem koukal, kde je Petr a ten už byl v ďolíku u velké louže, kterou vzal na steč😂 
Po chvilce jsem byl u louže také. Cyklistka, která jela za mnou, se mě ptala, jestli se budu koupat. Odpovídám, že nemám plavky a ta voda mě moc neláká. Za louží jsem usoudil, že Petra už neudolám, páč nasadil tempo. Následoval sjezd po asfaltu do Horních Teplic a tam už po Petrovy nebylo ani památky, ale zase jsem dostihl Tomáše. 
Chvilku jsme spolu jeli a pokecali až k lesnímu trail, tam jsem obdivoval, jak má Tom zmáklou jízdu na freewheelu a jak prosvištěl lesní trail jako by nic.  Následoval slalom  v parku v Teplicích... tam už jsem byl úplně na brzdy a dotočil jsem to do cíle😉

bottom of page